Milínovská pouť

Milínovská pouť a sraz rodáků

3 – 4. července 2009 (znovuobnovená Milínovská pouť tak trochu jinak)

fotogalerie

Pátek 3. 7.
18:00
Ztracený ráj (obrazy, masky, sny, loutky, strašidla)– Ladislav Sýkora Vernisáž výstavy originálního šumavského výtvarníka / kovárna
19:30
Divadlo Mimotaurus – Hrozné příběhy / velký stan
Sentiment a krev v krásných melodiích, loutkový punk z doby národního obrození.
Hrají: Dominik Tesař, Jakub Vašíček, Kristina Matějová.
Posmrtné zkušenosti (taneční zábava) / velký stan
Vyjímečná pražská kapela (world beat ,ethno house nebo chceteli ethno punk), která zaručeně rozvlní vaše těla a očistí všechny vaše smysly.
22:30
Ohňová show – skupina Pa li tchi / náves
Netradiční visuální show, prolnutí působivé hudby, akrobacie, prvků bojových umění a tradičního indického umění ohně Banethi.

Sobota 4. 7.
Výstava Ztracený ráj originálního šumavského výtvarníka Ladislava Sýkory / milínovská kovárna - otevřeno 10:00 – 20:00
10:00
Hubertská mše - Svěcení křížku – MS Přátelé z Rokycan / u křížku
Chrámový sbor Města Touškova
11:30
Svěcení kapličky a žehnání zvonu sv. Petra a Pavla / - kaplička sv. Petra a Pavla
Slavnostní uvítání rodáků a uctění památky padlých
Schola Gregoriana Pragensis, umělecký ved. David Eben

Unikátní koncert souboru, který se řadí mezi přední světové interprety středověké duchovní hudby, především gregoriánského chorálu.
14:00
Milý Milínov – oficiální zahájení milínovské pouti / náves
Hotčehý - Divadlo Mimotaurus
Řízná kapela ve výškách, tanec a lehce akrobatické výkony, pouliční performance pro pobavení. Věřte, že se s párem dřev přivázanýma na nohy se dá dělat leccos! Několik herců, loutkářů a muzikantů rozparádí ulici jemně dlažebním humorem.
Slavnostní zapálení milíře (stavba milíře od 9.00) / milínovské koupaliště
Švejk band / náves
Písničky z hospůdek, kabaretů a šantánů, "hašlerky", kuplety, staropražské i lidové písně. K pivu a zároveň i tanci.
17:00
Divadlo ANPU - Zvoník od matky boží / velký stan
představení rezervováno pro rodáky
17:00
Hudba k poslechu i tanci / náves
Pytláci, Švejk band
19:00
Divadlo ANPU - Zvoník od matky boží / velký stan
Velký příběh neopětované lásky hrbatého zvoníka Quasimoda a cikánské dívky Esmeraldy v neopakovatelném podání Bely Schenkové, Ivana Arsenjeva a Matěje Formana. Hrají: Vladimír Javorský, Milan Forman, Michael Kňažko, Bela Schenková a Radomír Vosecký. Hudba: Michal Šmíd. Scénář: Ivan Arsenjev a Bela Schenková. Scéna: Matěj Forman a Adriana Skálová
20:00
Malé hudební trio / náves
Taneční zábava s nejoblíbenějším milínovským bandem

Domácí pivo, lahůdky na grilu, prodejní stánky

Dobrý podvečer,

jsem velice rád, že Vás dnes mohu přivítat na vernisáži obrazů, loutek a masek šumavského výtvarníka Ladislava Sýkory.

Důvodem, proč touto vernisáží zahajujeme znovuobnovenou Milínovskou pouť, není to, že by Ladislav Sýkora spadal do kategorie zápasníků s medvědy, chlupatých žen, bezrukých vrhačů nožů či jiných pouťových kuriozit. Byl vybrán proto, že naším záměrem bylo rehabilitovat pouť v jejím původním významu, jako sloučení duchovního svátku a společenské, karnevalově lidové zábavy. A do tohoto konceptu tvorba Ladislava Sýkory zapadá dokonale.

Ve výtvarných i řezbářských pracech Ladislava Sýkory nenajdete žádná oslnivá ani okázalá gesta. Nezabývá se žádnými tzv. velkými tématy, která hýbou tzv. velkým uměním. V příbězích svých pláten a grafik neřeší hluboké otázky lidské existence, (na které, jak už doufám všichni víme, stejně žádné odpověďi neexistují). Za svoji mnohaletou práci zatím nezískal žádné významné umělecké ocenění. Jeho život je prostý šokujících skandálů, neobjevuje se na stránkách bulvárních časopisů. Dokonce dosud nebere žádné drogy.

Stejně neokázalý je i jeho životopis. Narodil se roku 1964 v Plzni, kde pracoval jako instalatér a topič. Od roku 1992 žije spolu s manželkou a dvěma dětmi na faře z 16. století v Dešenicích na Šumavě, kterou velice citlivě a velmi zvolna renovuje. Má veliké štěstí, že i jeho rodina má slabost pro technologické vymoženosti uhlířské usedlosti, které známe z románů Karla Klostermanna.

V počátcích své výtvarné dráhy Sýkoru ovlivnili tvůrci českého symbolismu a dekadence - K. Hlaváček, J. Panuška, F. Bílek, J. Konůpek a především upřímě přiznávaný výtvarný guru, šumavský solitér Josef Váchal.

Katalogy vydávané k občasným Sýkorovým výstavám ještě poznamenávají, že je autodidakt. Toto podivné slovo však ve mně více než tvůrčí zaujetí evokuje jakousi bizardní masturbační aktivitu. Proto raději řekněme, že výtvarné umění se pro něj stalo životním zaujetím a poutí.

V době, kdy se v galeriích vystavují rozpůlené krávy i s telaty, lidská těla naložená ve formaldehydu, exkrementy v plechovkách, za umění je vydávána HIV pozitivní krev a orgány všeho druhu, kdy texty ve výtvarných katalozích připomínají nesrozumitelné chorobopisy, si Ladislav Sýkora dovolí veřejně deklamovat:

„Je dobré mít z okna výhled na krajinu a oblohu, za zády děti a domácí zvířata.“

Starosvětská atmosféra Sýkorových prací evokuje vzpomínky při prohlížení obrázků z rodinného alba či prostotu povídek Karla Čapka. Máme z nich pocit, že cosi podobného jsme již kdysi zažili. V dětství, ve snu, či při noční cestě z venkovské zábavy. Myslím, že je to proto, že Láďa nevyhledává zásvětí či transcendenci, vystačí si se svým vlastním životem. Všechny ty miniaturní obrazové příběhy, které máte možnost na této výstavě shlédnout, byli zažity, viděny a reflektovány jeho osobní zkušeností. Připomínají nám, že přijetím našich obyčejných životů, naší každodennosti, všednosti, hořkosti a grotesknosti našich existencí, získáváme něco nesmírně cenného - sami sebe.

Jak to vyjádřil již v 15.stolet básník Kabír:

V posvátných nádržích není nic jiného než voda,
vím to, plaval jsem v nich.
Všichni bohové zhotovení ze dřeva či slonoviny
nejsou schopni věty. Vím to, plakal jsem před nimi.
Všechny posvátné knihy jsou jen slova,
prošel jsem je kdysi stránku po stránce.

O čem Kabír hovoří je jenom to, co žil.
Když jsi něčím nežil, není to pravda.

V Milínově 4. 7. 2009
Ivo Hucl


Návraty 2009

5. 9. 2009 15:00

(Never more)

Kulturně společnenské odpoledne, kterým bychom rádi připomněli, že alespoň v Milínově včera skutečně znamená včera...

PROGRAM:

Vernisáž výstav:
Jindřich Štreit: Dost strachu (fotografie)
Kurt Gebauer: Země trpaslíků (sochy, objekty)

Divadlo:
Tancovačka: Phil Shoenfelt

Forbíny:
Ve všední den i v neděli - poezie Egona Bondyho
Divadelní spolek Johan

Bio gastronomie: Martin Havlík

Výzdoba: Eva Vanišová

„ Něk odpadně, čo je kolísavé...“ Dr.Gustáv Husák

...

Vážení přátelé, dámy a pánové,

opět po roce Vás vítáme na neformálním setkání Návraty – tentokrát na trochu ponuré téma – normalizace. Naštěstí s osvobozujícím dovětkem Never more.

Doba posrpnové normalizace není téma zábavné. Přesto se nám při přípravách této akce vyjevilo jako velice naléhavé a aktuální. Nejen proto, že s dědictvím této doby se denně setkáváme, ale především proto, že existuje-li paměť, existuje i možnost její ztráty. V úvodu se proto nevyhneme jisté vážnosti.

Osobně si myslím, že návrat předlistopadových poměrů v jejich původní podobě je nereálný. Přesto se z mnoha stran opět ozývá resentiment po „starých dobrých časech“. Na všech úrovních státní správy stále přežívají staré žargony, o nichž jsme doufali, že už jsou dávno zapomenuty, a znovu se „zvedají komunistické chvostíky učurávající pod svými ocásky“.

70.léta byla léta šedi. Zde vystavující Kurt Gebauer to pregnantně popsal v jednom svém snu z této doby: „Vše bylo šedé, země, nebe, kmeny stromů, vzduch se podobal řídké mlze...“ Já osobně mám pocit, že za Husáka nebyli dokonce ani žádní ptáci. Ale to bude možná tím, že jsme neustále seděli po hospodách a zakouřených ateliérech. Většina z nás byla nucena žít jako podivní živočichové z románů Franze Kafky. Oč méně se za normalizace mučilo a zavíralo, o to více se komunistický režim zaměřil na decimování kulturních a duchovních zdrojů této země. Desítky tisíc jmen významných kulturních a vědeckých osobností bylo vymazáno z veřejného života nebo donuceno k emigraci. V Čechách došlo v této době k největším represím proti literatuře a umění v celém východním bloku. Statisíce knih putovalo do spaloven a stovky spisovatelů do kotelen a dělnických profesí. Páteř společnosti ve velice krátké době vytvořila kolaborantská podprůměrnost a lidé s gumovými charaktery.

O to je zvláštnější, že naše kultura dosud postrádá významnější dílo, které by seriózním způsobem reflektovalo toto období. Pomineme-li selankovité filmy Jana Hřebejka, dají se tyto pokusy spočítat na prstech jedné ruky.

Dovolte mi proto, abych Vám představil několik osobností, které v reflexi této doby hrají velice významnou roli a to především proto, že před absurditou normalizace nerezignovali a nepřestali aktivně tvořit. Prvním z našich významných hostů, který přijal naše pozvání je Kurt Gebauer.

Kurt Gebauer je sochař, multimediální umělec, profesor Veškerého sochařství na Vysoké škole umělecko-průmyslové a v neposlední řadě prezident státu Gebauer . Akademii výtvarných umění absolvoval rok po příjezdu okupačních vojsk spřátelených armád. Období normalizace je z tohoto důvodu bytostně přítomno přímo v kořenech jeho tvorby.

Kurtovými hlavními pracovními nástroji jsou bezprostřednost, přirozenost a dadaisticky dětská hravost. Inspiraci pro svoji práci čerpá spontánně přímo ze svého života. O Kurtovi je známo, že na škole dává přednost „nadaným bláznům“ před uměleckými manažery. Svým studentům občas ukládá velmi neobvyklé úkoly, např. aby se oblékli do šatů vytvořených ze zeleniny.

Mnozí z vás jistě navštívili některou ze stovek výstav, kterých se účastnil, např. Malostranské dvorky, či slavnou výstavu ve Vojanových sadech, nebo znáte Kurtovy sochařské realizace. Pomník Mozarta v Brně, sousoší Dialog na stanici metra Nové Butovice, objekty v Jelením příkopu nebo netradiční dětské hřiště v Ostravě.

Pavla Pečinková Kurta Gebauera kdysi výstižně charakterizovala jako člověka, kterého zajímají pouze dvě věci lidské reality – ženské a politika. Ženy Kurt Gebauer většinou zobrazuje v bizarním spojení „ženy, anděla a obludy“. Jeho nejvýznamnější politicko – ironické práce představují právě zde přítomní trpaslíci.

Trpaslíci, s kterými dnes můžete strávit celý večer, byli poprvé vystaveni v roce 1985 v Kostelci nad Černými lesy. Rád bych Vám je představil: Trpaslík pozorovák,Trpaslík čepice, Trpaslík pes, Trpaslík pomník, Trpaslík pivař a Trpaslík bachař. Z původní sestavy chybí Trpaslík Strom, ale toho jsem nechtěli rušit, neboť spokojeně přebývá na zahradě poblíž vily občana Václava Havla.

Trpaslíci jsou bytosti ambivalentní. S Trpaslíky se nežertuje. Nepatří totiž ke světu lidí. Trpaslík se také málokdy stává objektem naší erotické touhy. Proto se na ně nevztahují naše běžná lidská kritéria. V jejich netečných pohledech můžeme jednou spatřit hlubokou touhu po nekonfliktní dětské pohádkové imaginaci (tu mohou ztělesnit např.altruističtí trpaslíci z party kolem Sněhurky), ale jindy zas krutost kombinovanou s touhu po moci ( tuto trpasličí podobu ztělesňují např. Oskárek z románu Guntera Grasse Plechový bubínek a nebo Lenin).

Síla poselství Trpaslíků spočívá právě zde. V konfrontaci s jejich netečnou odlišností můžeme spatřit vlastní lhostejnost, rezignaci a můžeme zaslechnout bít naše zbabělá trpasličí srdce.
Ani 20let od naší „karnevalové revoluce“ nesmazalo z ostří čepic Kurtových Trpaslíků jejich ironický lesk. Zdá se, že je to důkaz, že náš svět, ani lidé v něm, se příliš nezměnili.

Druhým z našich vzácných hostů je Jindřich Štreit.
Jindřich Štreit patří k předním světovým humanisticky orientovaným fotografům. V počátečních fázích své umělecké dráhy se věnoval především cyklům z venkovského života a mapováním nejrůznějších sociálních prostředí, v nichž hraje hlavní roli lidský osud a příběh. Mistrnným způsobem se mu podařilo zjednodušit lidský osud až na konkrétní okamžik, jehož výpověď dává zpětně smysl celé naší existenci. Jindřicha Štreita proslavily především fotografické cykly ze života prostých lidí z Francie, Maďarska, Japonska, Rakouska,Anglie,Ruska,Číny..nejnověji z Brazílie. Mezi nejznámější autorovy soubory patří Člověk (72-74), Vesnice (78 -90), japonský cyklus Lidé z Akagi, nebo cykly z českých věznic či ze života drogově závislých.

Jindřich Štreit je autorem téměř dvou destítek knih, uspořádal stovky autorských výstav v galeriích celého světa, bylo o něm natočeno téměř dvacet dokumentárních filmů. Je profesorem Olomoucké university, rytířem DC a v roce 2007 byl prezidentem republiky vyznamenám Řádem Bílého lva.

Větší část fotografií ze zde přítomného souboru byla poprvé vystavena na již legendární výstavě na tenisových kurtech v Praze roku 1982 a později v Úničově. Zajímavé je, že na druhé jmenované vystavoval Jindřich společně s naším druhým hostem Kurtem Gebauerem. Druhou zajímavostí je, že fotografie Jindřicha Štreita zaujaly tehdeší STB natolik, že je zabavili, Jindra byl zatčen, 4 měsíce držen ve vyšetřovací vazbě a posléze odsouzen na 12 měsíců s podmínkou na 2 roky. Důvodem stanovení trestu bylo hanobení republiky a jejího představitele. Součástí trestu bylo i zabavení negativů a fotoaparátů, coby nástrojů trestných činů.

Bohumil Hrabal kdysi po zhlédnutí jedné Jindrovy výstavy napsal: Kanta okouzlily dvě věci: hvězdné nebe a mravní zákon. Mne okouzlili dva fotografové. Diane Arbus v Novém Yorku a pan Jidřich Štreit ze Sovince.
Doufám, že Jindrova výstava alespoň v této stodole připomene „mravní zákon“. Třeba právě ten v nás.

Na závěr mi dovolte představit naše dnešní hostitele:

jsou jimi: Farma Moulisových, dále firma Hofmeister, firma A-Z Hofman s.r.o, Šindler, důlní a stavební spol.sr.o. a v neposlední řadě Biofarma Sasov.

Letošní Návraty zahájíme dokonce znělkou, kterou nám zapůjčili přátelé z Festivalu politické písně v Sokolově. Především Pavel Reisenauer, přední výtvarník časopisu Respekt a Robert Nebřenský ze skupiny Vltava. Znělka pojednává o krásných a úspěšných chlapcích, kteří se již z gravitace normalizace zcela vymanili a proto nám mohou jít příkladem.

Po skončení zahajovací znělky nás zaplaví tsunami ženské energie v podobě první dámy českého kabaretu Ester Kočičkové.
Příjemnou zábavu

Od 18.00 nás čeká koncert veterána anglické a neworské punckové scény Phila Shoenfelta, který naši epochu intenzivně prožíval na druhé straně železné opony. Se svojím skupinou Khmer Rouge odehrál nespočet koncertů jako předkapela Nico, Toma Verlaina nebo legendárních The Clash. V 90. letech pak vystupoval jako host Nicka Cave a jeho The Bad Seeds. Kromě hudby je Phil Shoenfelt i úspěšným spisovatelem. Připomenu jen dvojjazyčnou knihu textů Zelný hotel a velice úspěšný román Feťácká láska z roku 1997, který se dočkal mnoha vydání a překladů do několika jazyků.

Během dne se také budete setkávat s poetickými vstupy divadelního spolku Johan, s kterým jsme pro vás připravili výběr z poezie legendárního českého básníka 70-80 let Egona Bondyho. Tento výbor vyjde koncem roku v podobě šestiset stránkové monografie v nakladatelství DharmaGaia a je dílem literárního historika Martina Machovce. Egon Bondy je znám hlavně jako mýtická postava z románů Bohumila Hrabala. Později se proslavil jako autor textů zakázané kapely Plastic People. Egon Bondy vl. jménem Zbyněk Fišer byl však především filosof, autor Útěchy z ontologie, první české monografie o Buddhovi, monumentálních Dějin filosofie, desítek románů a básnických sbírek. V neposlední řadě jeho osobnost formovala celou generaci nejvýznamnnějších současných českých spisovatelů a básníků,. Především Ivana Martina Jirouse, Jáchyma Topola, Petra Placáka, J.H.Krchovského a mnohých dalších...

...