Hory a srdce

Josef Váchal a Jiří Kornatovský

Takasaki City Gallery 26. 9. - 12. 10. 2009

Česká kultura se v Japonsku díky partnerství měst Plzeň a Takasaki představí ve zcela originálním světle. Výstava „Hory a srdce“, která se na podzim uskuteční v Takasaki City Gallery, staví vedle sebe dva osobité české výtvarníky, jejichž tvorbu dělí více než sto let, ale které spojuje originalita a síla umělecké výpovědi.

Prvním z vystavujících je svérázný malíř, dřevorytec, spisovatel, tiskař a mystik Josef Váchal (1884 - 1969), jehož dílo na výstavě reprezentuje jeden z klenotů českého výtvarného umění 20. století, knižní monument Šumava umírající a romantická. Váchalova Šumava vyšla v roce 1931 po třech letech intenzivní práce pouze v 11 výtiscích formátu 650 x 490 mm. Kniha obsahuje 276 stran, 52 celostránkových a 15 menších barevných dřevorytů a je vytištěna písmem, které autor sám vyřezal a odlil. Překrásné, nereprodukovatelné dřevoryty jsou vytištěny v 544 barvách, což je v dějinách světového umění unikátní. Josef Váchal v „knize“ mistrně zachytil pomíjející duši světa staré Šumavy, jednoho z nejkrásnějších českých pohoří.

dokument na YouTube


Druhým z vystavujících je současný výtvarník Jiří Kornatovský (1952), pocházející ze západočeských Plas a působící na Západočeské univerzitě v Plzni, Ústavu umění a designu. Kornatovský se vyjadřuje především kresbou. Soustředěným nanášením a vrstvením linií a čar uhlem a grafitem vytváří monumentální plovoucí plastické tvary, které doslova pohlcují svým meditativně sakrálním prostorem. Jeho zmaterializované vize vynikají originalitou, ale zároveň niterností. Kornatovský se v nás svým dílem dotýká něčeho záhadného, tajemného a zároveň obecně lidského.

Doprovodný program:

Výstavu Hory a srdce doprovodí projekce uměleckého dokumentárního filmu „Dokonalá magie dřevorytu“ autorů Jaroslava Hykla a Ivana Arsenjeva, který byl natočen pro Českou televizi, a také multimediální smyčka sestavená z autentického hlasu Josefa Váchala a z archivních fotografií z jeho života.
Součástí výstavy budou také čtyři velkoformátové snímky představitelky české dokumentární a humanistické fotografie Dagmar Hochové (1926), která mistrně zachytila Josefa Váchala na sklonku jeho života.
Pro japonské studenty střední školy v Takasaki a pro veřejnost jsou určeny výtvarné dílny dřevorytu, které v Takasaki povede šumavský výtvarník Ladislav Sýkora.

Česko-japonský katalog

V rámci projektu vychází česko-japonský katalog s originálními studiemi Mgr. Hany Klínkové, odborné pracovnice Památníku národního písemnictví, autora výstavy Ivo Hucla z Bezejmenné čajovny, Petra Jindry, kurátora Západočeské galerie v Plzni, Markéty Hánové, kurátorky Národní galerie v Praze a Marcela Fišera, bývalého ředitele Galerie Klatovy Klenová.

„Šumavu umírající a romantickou Josefa Váchala jsem pro prezentaci v Japonsku vybral především proto, že v Plzeňském kraji a svým způsobem i celé Evropě, nelze nalézt zásadnější a ucelenější dílo podobného charakteru. Navíc jsem přesvědčen, že díky dlouhé zkušenosti s tradicí dřevořezu ve vlastní zemi (Hokusai, Kunisada, Hiroshige…) japonské publikum ocení Váchalovo mistrovství. Jiřího Kornatovského jsem zařadil pro jeho výjimečný meditativní přístup ke krajině, přírodě, člověku. Jeho monumentální práce evokují černobílý svět závěsných velkoformátových svitků a tušových maleb, které byly tak oblíbené mezi zenovými intelektuály a estéty. Stejně jako v kaligrafii, jakési kolébce malířství, odráží Kornatovského kresby cestu do duše svého autora. První z autorů je příkladem hlubokého poetického vcítění se do pomíjející krásy přírody, druhý do krajiny našich vlastních duší,“ říká k nezvyklému spojení dvou zcela výjimečných výtvarných osobností Ivo Hucl, kurátor výstavy.


Byl jsem v Japonsku poprvé a odjížděl jsem ovlivněný pouze studiem dálněvýchodní filosofie, četbou klasické literatury a zenem. Současní Japonci, především ve velkých aglomeracích, však naopak touží po západní konzumní kultuře. Jak známe z románů Haruki Murakami, milují rockovou a jazzovou hudbu, mají rádi pizzu, hamburgery a whiskey. Intelektuálové jsou znalci francouzské, ruské či angloamerické literatury. Čtou Shakespeara, Tolstého, Čechova nebo Marxe. Milují Franze Kafku. Do japonštiny je kompletně přeložený Karel Čapek.

Překvapilo mě, jak je v intelektuálních kruzích Japonsko silně levicové.

Fascinovala mě japonská schopnost propojení osobního zájmu se zájmem veřejným, jakýsi individuální „taoistický“ kompromis ve prospěch veřejné věci. Tato vlastnost se skvěle osvědčila při instalaci výstavy, hlavně při řešení vzniklých problémů.

Překvapovala mě dokonalá gastronomická estetika, vycházející především z toho, že ještě v této generaci Japonců žijí lidé pamatující hladomory.

Znovu jsem se přesvědčil, že smysluplná komunikace je možná pouze mezi sebevědomými lidmi, kteří vědí, kdo jsou a jak nám tohle sebevědomí v Čechách chybí.

Uvědomil jsem si, že pití saké je sice rituální záležitost, především proto, že ho milují „božské síly šintó“/jediné původní japonské náboženství/ a že se jím po celá staletí uvolňuje rigidní „samurajská morálka“, ale že to je nedokvašený nápoj se spoustou cukrů a různých přiboudlin, po kterém pěkně bolí hlava, a že raději zůstanu u kvalitního vína.

Přes všechny mé skeptické úvahy o smyslu umění mi pobyt v Japonsku opět potvrdil, že pro vzájemný mezikulturní dialog nemáme k dispozici významnější a srozumitelnější prostředek.

Že ani česká ani japonská kultura neztratila nic ze svých mnohovrstevnatých hlubin, že jsme jen ztratili trpělivost a schopnost jim naslouchat.

Že velice rizikové je z jiné kulturní tradice vybírat pouze to příjemné, krásné a sentimentální.

Ivo Hucl
Pro časopis Žurnál se ptala Daniela Vítová