Výstava Měsíce Květy

BONSAI, SUISEKI
V. Novák, V. Weisner, Č. Sosnovec, I. Bárta, J. Wolf a další

TUŠOMALBY, PORCELÁN, OBJEKTY, KINETICKÉ OBJEKTY, KALIGRAFIE
J. Straka, T. Andó, I. Jelínek, F. Svátek, X. Hoffmeisterová, T. Andó, Y. Kobayashi

I. patro Západočeského muzea

Otevřeno: úterý - neděle: 10:00 – 18:00

Měsíce Květy

Pocta Macuo Bašóovi

Umění není příliš užitečné. Proč tedy stále tolik řečí kolem něho? Možná proto, že stále ještě nemáme k dispozici účinnější nástroj komunikace, který ke svému sdělení nepotřebuje slova, a ve kterém jsou navíc zakódovány universální duchovní i estetické hodnoty.

Výstava Měsíce Květy je především dialogem a setkáním japonských a českých umělců, jež se rozhodli vyjádřit podporu oslavám 20 let partnerství města Plzně a města Takasaki a cítili se osloveni myšlenkou japonského básníka Macuo Bašóa /1644 – 1694/: "Cokoli spatříš, nechť jsou v tom květy. Cokoli pomyslíš, budiž v tom měsíc." V neposlední řadě je tato výstava vyjádřením pocty tomuto geniálnímu tvůrci, jehož texty, básně a myšlenky jsou pro současnou epochu stále aktuálnější.

Pokud našim existencím na počátku třetího tisíciletí něco chybí, pak to není nedostatek materiálních jistot, kultury nebo informací. To, čeho se nám nedostává, je prosté a nekomplikované vnímání přítomnosti. Naše vědomí jsou zahlcena chtěním, vědomostmi, vlastnictvím tisíců zbytečných věcí, nekonečnou řadou úlevných projekcí. Naše životy se staly imitací a kýčovitou cetkou. Svět začal být naším přičiněním natolik komplikovaný, že se nakonec spokojujeme s povrchností. Cílem našeho vzdělání není moudrost, ale vlastnictví informací. Proto naše vědomosti patří vždy někomu jinému a naše mysl připomíná roztříštěné zrcadlo. Jak řekl Starý Mistr: „Druhou stranou velké chytrosti je velká faleš, hodně jídla znamená hodně výkalů“.

Evropské výtvarné umění se od symbolismu oprostilo již slavným černým čtvercem Kazimíra Maleviče. Pozdější Reinhardtův „Poslední obraz“, stáhnul všechny projekce z „reality každodenního světa k realitě obrazu“. Zničil tak jeho klasickou interpretaci. V téže době vystoupil minimalista Frank Stella s tvrzením: „to co vidíte, je to, co vidíte“. Vynikající New Yorská výtvarnice Eva Hesse si v šedesátých letech poznamenala v parcovním deníku: „ani obraz, ani socha, přesto to tu je, pamatuji si, že jsem chtěla dospět k ne umění, k ne pochopení, k ne obklopujícímu, ne geometrickému, k ne, k nic, ke všemu.. jak dosáhnout nedosahováním? Jak tvořit nevytvářením? V tom je to všechno. Umění je to, co je“. Ano. Vrcholem umění se stává předmět, věc, sama příroda. Včela může být básní, rybí šupiny obrazem. Umělec se stává pouze jejich žákem. Jak je potom možné, že se od takto radikálně formulovaných postojů zmítá většina evropského umění na hranici banality a plytkosti? Proč české umění stále více připomíná květinu odříznutou od svých kořenů? Proč ztroskotávají všechny pokusy směřující k vytvoření skutečně kulturní společnosti?

Macuo Bašó by odpověděl, inspirován zenovým buddhismem, velice jednoduše: „Je třeba udělat ještě další krok. Rozbijte nadvládu rozumu. Umění je vše, co není umění.“ Až na vyjímky se západní umění „ztráty intelektu“ zaleklo. Odevzdat se procesu tvorby do té míry, že se zastaví pohyb individuálního vědomí je pro necvičenou mysl velice obtížné. Stát se „nikým“ je navíc příliš bolestivé. Bašó tvrdí, že věcem stačí pouze nepřekážet a ony si cestu k vyjádření naleznou samy. Krásné je vše, co je pravdivé, a pravdivé je to, co je zbavené individuality tvůrce, jeho já, ega. Každá věc v sobě obsahuje svoji přirozenost, která má universální charakter, který se může kdykol-i a komuko-li stát cestou. Nekonečným analyzováním se celistvost rozpadá a s ní i všechy její přirozené procesy. Popisy vytrhují umělecké objekty z jejich universálních vztahů a činí je „nepřirozenými“, neboť jim vykazují zúžená konkrétní místa. Krok k „prostotě“ však musí být naprosto neiluzivní. Umělecké dílo jako ne umění se dosahuje pouze obetováním „cíle“. Zahrnovatím pozornosti umělce k sobě samému, realizací nerozděleného vědomí. Někteří japonští a čínští učenci došli dokonce tak daleko, že tvrdili, že není vůbec nutné přetvářet vnější svět. Z jejich pohledu jsou jakékoli cíle kategoricky zavrženíhodné, ať už mají formu znaku, pravdy, nauky nebo slova. Všechno na naší tvůrčí cestě se může stát překážkou. Sám sobě buď uměním, Měsícem, Sluncem, teorií nebo cestou. Důležité je nevytváření, smysl má pouze odhalování a znovunacházení. To je předpoklad, že nebude znásilněna a narušena podstata věcí a přírody.

Bašóovo dílo je neobyčejně všední. Upřímná slova totiž nebývají krásná. Bez hlubšího soustředění se nám může stát, že nám zcela unikne jeho skutečný význam; dokonalé zachycení reality, odhalení skutečného světa. Ale jaký Měsíc a jaké Květy má Bašó na mysli? Makoto Ueda tvrdí: „Ducha v základě všech tvořivých sil.“ Bašó skutečně učil, že když „svoji mysl uvedeme do shody s Prázdnotou“, můžeme vstoupit do jednotlivých předmětů a tím získáme schopnost proniknout do jejich smyslu. O bambusu se uč od bambusu, o ředkvičce se uč od ředkvičky, o čajové konvici od čajové konvice, o rybě od ryby. Umělec i vesmír tvoří stejným způsobem a čerpají ze stejných zdrojů. Oba mohou stvořit velkolepé květy a nebo křehký měsíc. Pravdivé a krásné věci, příroda, cítící bytosti, vše má své vlastní srdce /jap.kokoro/, kterého lze dosáhnout pouze nedosahováním, nečinností. Báseň, obraz či objekt je přírodní dílo vyrůstající stejně přirozeně jako květina a nebo zelí. A co je přirozené, je pravdivé, a co je pravdivé, není nikdy povrchní.

Povaha světa je prchavá jako odkvétající květina nebo měsíc v úplňku. Bytí na okamžik zazáří a opět se skryje v Nebytí. Vesmír je ve své podstatě totalitní. Řečeno slovy Avatamsaka sútry: vesmír je nádoba stvořená samotnou Myslí. Proto nás v něm manifestované věci mohou oslovovat právě skrze naše vlastní vědomí.

Jiřího Straku, Ivana Jelínka, Františka Svátka, Xénii Hoffmeisterovou, Teri Andó, Yúsai Kobayshaiho, ale i Václava Nováka, Václava Weisnera, Čestmíra Sosnovce, Igora Bártu či Jiřího Wolfa spojuje především přitakání obyčejnému lidskému údělu, nedůvěra k uměleckým teoriím a koncepcím, hrám s idejemi. Vždyť pouze prázdný sud se rád rozechvívá řečí. Nejdůležitější je pro ně koncentrovaná tvorba, úcta k materiálu a přírodě a především svoboda projevu. Více než nekonečné explikace o smyslu tvorby je zajímají bašóovsky „banální“ témata: banán, ředkvička, kupka sena, čajová konvice, ryba, strom, kámen, květina. Přesně jak učil Bašó: „Povznes svůj zrak a vrať se do každodennosti. Poděkuj a rozděl se s ostatními. Odlož svatost a zbav se moudrosti a prospěch lidu bude stonásobný.“ Většina zde vystavujících jsou založením solitéři, kteří tvoří v jistém osamocení. Jsou výlučnými majiteli svých myšlenek, tvůrčích postupů, příběhů svých individuálních životů. Jsou si vědomi, že každá individualita má svoji cestu, a pokud z ní sejde, nenajde jinou.

Tvorba Františeka Svátka je, vědomě či nevědomě, dokonalou materializací taoistického či zenového myšlení. Už původ mobilních trojrozměrných objektů má počátek na dálném východě. Čínské zvonkohry rozhoupávané větrem, otáčivé lampy nebo rozličné zahradní vodní mobily japonských zahrad. Jeho kinetické objekty jsou vyjádřením harmonie mezi nebem a zemí. Je lhostejné, zda je jako médium použita voda či vzduch. Vyprázdnění naplňuje, ohnutí napřimuje. Těžké je základem lehkého, měkké vítězí nad tvrdým. Jedině nekonečná proměnlivost napětí a věcí zaručuje rovnováhu našeho světa I našich životů.

Ideálem tušové malby Jiřího Straky, Teri Andó i kaligrafické cesty Yúsaie Kobayshaiho je nevytvářet v průběhu tvorby žádné úsilí. Štětec se musí pohybovat po papíře zcela sám. Japonští mistři kaligrafie mají pro takový štětec dokonce název. Nazývají ho „živým“ nebo „tančícím“. Mezi takový šťětec a papír však nesmí nikdy vstoupit logika a rozumové posuzování, jinak je efekt ztracen. Kresba musí vynikat prostotou, ale zároveň z ní musí vyzařovat energie zachyceného předmětu, věci či znaku. Přesto je tento typ umění velice indivuduální. Kreslí-li Jiří Straka banán, pak to není jen ironická hříčka ke jménu Bašó /jap.planý banánovník/ nebo vědomé přiznání se k inspiracím díla Andyho Warhola, ale v této kresbě se zrcadlí i jeho duše.

Objekty Xénie Hoffmeisterové jsou konkrétními otisky senoseče a vzpomínkami na letní pobyty na chalupě u Lhenic na Prachaticku v jižních Čechách. Trsy létem provoněné trávy z tohoto kraje ji každoročně provázejí až do jejího ateliéru na Malé Straně. Její formálně jednoduché drátěné objekty jsou naprosto reálným zachycením energie léta, slunce a dosud neporušené české přírody.

Konvice Ivana Jelínka vyzařují na první pohled harmonickou majestátnost a formální čistotu. Je to tím, že tvůrce spíše než svůj vlastní koncept následuje samovytvářecí schopnost materiálu. Neznásilňuje jeho podstatu, podřizuje se jeho vnitřnímu vedení. Díky tomuto přístupu se jeho objekty, i když v nadreálné velikosti, mohou stát součástí našich obyčejných životů.

Ideje Macuo Bašóa vedou naše pohledy zpět k nejcennějším zdrojům existence. Ze světa recyklované zábavy a virtuálních světů do nitra přírody, nitra přirodních cyklů, dovnitř nás samých. Hlas, který zde můžeme zaslechnout, nám sděluje, že svět je ve své podstatě pouze jeden celek. Nic a nikdo není od ničeho oddělen. Česká i japonská srdce leží na stejné straně hrudi a pulsují ve stejném rytmu. Všichni jsme, ať chceme nebo nechceme, se všemi propojeni. Lidská srdce, příroda, hory, měsíce, květy, město Plzeň, město Takasaki, Čechy, Japonsko, celý svět, celý vesmír. A vesmír je zpětně branou do naší individuální svobody, do našich srdcí.

Ivo Hucl Prachatice 26. 7. 2010

Kaligrafie

Kaligrafie (shodó – cesta písma) je v kulturách východní Asie už od starověku uctívána jako prazdroj umění. Dodnes je provozována jako samostatná výtvarná disciplína nadřazená malířství. V Japonsku působí tisíce škol a kaligrafů a pořádají se zde obří celonárodní soutěžní přehlídky kaligrafie. Jen nositelé cen z těchto soutěží - nejlepší z nejlepších - mají možnost uplatnit své pojetí kaligrafie na zahraničních výstavách. Skrze ně se Národní galerii v Praze podařilo vybudovat za posledních padesát let kvalitní sbírku soudobé japonské kaligrafie, jež obsahuje na čtyři stovky kaligrafických textů na svitcích i znakových solitérů na panelech. Z této kolekce připravila Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze katalog a výstavu mistrovských děl, nazvanou příznačně Černá na bílé. Z ní jsou vybrány i ukázky pro tuto výstavu.

PhDr. Helena Honcoopová

Vystavující:

Jiří Straka /1967/ Praha

Jiří Straka vystudoval sinologii na Ústavu dálného východu filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V polovině devadesátých let absolvoval studijní pobyt v Ateliéru tušové malby na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. Poté pracoval jako restaurátor Asijských sbírek NG v Praze. Žije střídavě v Praze a v Pekingu. Jiří Straka se ve své tvorbě nenechává svazovat rigidním dodržováním pravidel a díky tomu dospěl k vyzrálým dílům, která by v tradiční terminologii spadala do kategorie “malba bez kostí”. Vystavuje především v Číně. Do českého výtvarného kontextu vstoupil výrazněji výstavou Spodní proud / Undercurrent (spolu s Josefem Bolfem, Martinem Ederem a Jonathanem Meesem), kterou v roce 2009 uspořádala pražská Galerie Rudolfinum . Bývá řazen k nejvýznamnějším českým tvůrcům tušové malby.

Teri Ando /1943/ Tokio

Japonská výtvarnice Teri Ando je členkou umělecké školy 82, kterou v roce 1982 založila Matsushita Osa. Tato umělecká skupina začala jako první v Japonsku používat tradiční kaligrafické techniky pro vyjádření současných motivů a aktuálních témat. Teri Ando každoročně vystavuje své práce v galerii Ginza v Tokiu. V České republice se poprvé představila v roce 2007, kdy zde vedla kaligrafické kurzy. Zde vystavené práce jsou součástí rozsáhlejší výstavy, která proběhne v říjnu tohoto roku v Praze.

František Svátek /1947/ Tábor

František Svátek studoval Průmyslovou školu jaderné techniky a Sochařskou - kamenickou školu v Hořicích. Po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze odešel do Německa. Od roku 1976 žije střídavě v Německu a Itálii. Pracoval jako restaurátor římských fresek a mozaik a vyučoval sochařské techniky na univerzitě v Kasselu a v Benátkách. V roce 1999 se vrátil do Čech. Žije a pracuje ve Vlastiboři v jižních Čechách. Vystavuje v Čechách i v celé Evropě. Jeho specializací jsou hydrokinetické plastiky a větrné objekty, především z kamene, kovu a dřeva.

Xénia Hoffmeisterová /1958/ Trenčín

Xénia Hoffmeisterová vystudovala Střední uměleckoprůmyslovu školu v Bratislavě a divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor malba. V současnosti pracuje v oblasti volné malby, plastiky a designu. Je členkou výtvarného spolku Mánes a Hollar. Žije a pracuje v Praze, kde na Malé Straně vede vlastní galerii Millénnium. Tvůrčí cestu Xénie Hofmeisterové charakterizuje především žensky intuitivní otevřenost a neustálé experimentování.

Ivan Jelínek /1951/ Praha

Český keramik Ivan Jelínek vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu. Více než studium však Ivana Jelínka ovlivnila sama tvůrčí práce, především na zlacených a stříbřených objektech z porcelánu kombinované se sklem, bronzem a dalšími materiály. Ivan Jelínek se nepokládá ani za sochaře, ani keramika, ani designéra, přestože ve všech těchto oborech vyniká. Je autorem velkých architektonických realizací, jeho volné práce jsou nejčastěji k vidění na veletrzích Ambiente a Tendence ve Frankfurtu nad Mohanem, na pařížském veletrhu Maison et Object. Dlouhodobě spolupracuje s Agenturou českého keramického designu v Českém Krumlově, Galerií Terra v nizozemském Delftu, Moss Gallery v New Yorku nebo galerií Idee Est v Saudské Arábii. V Čechách vystavuje velice zřídka.

Václav Novák /1952/ Libochovice

Václav Novák vystudoval strojní průmyslovou školu obor lodní doprava a pracoval jako strojník na labských lodích. Přednáška japonského bonsajového mistra pana Hidea Kata, který počátkem devadesátých let navštívil Prahu, ho inspirovala natolik, že již v roce 1990 zakládá s Karlem Kaloušem Bonsaj centrum v Libochovicích. Roku 1997 pak vzniká z jeho iniciativy Česká bonsajová asociace, na jejímž ustavujícím sjezdu byl zvolen prezidentem. Tuto funkci vykonává dodnes. Umění bonsají se pro Václava Nováka stalo postupem času zcela přirozeně jeho povoláním. Po celé Evropě pořádá četné bonsajové semináře a jeho bonsaje můžete spatřit v katalozích nejprestižnějších evropských i světových bonsajových výstav.

Čestmír Sosnovec /1968/ Nedrahovice

Studoval na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a v Semináři pro waldorfskou pedagogiku ve Stuttgartu. Od roku 1993 pracuje jako učitel na Gymnáziu a střední odborné škole ekonomické v Sedlčanech. S uměním bonsaj začíná experimentovat již v době svých studií, ale setkává se s Piusem Notterem a Sergem Clémencem, kteří výrazně ovlivní chápání filosofie kolem tohoto umění. V roce 1999 zakládá firmu Bonsai Sumiko, jež pořádá přednášky, semináře, výstavy a samozřejmě prodává kompletní sortiment pro bonsajisty. V Japonsku absolvuje několik studijních stáží u mistrů Toru Suzukiho v Okazaki a mistra Shinji Suzuki v Obuse a také na bonsajové škole Nippon Bonsai Sakka Kyookai Europe v italském Brixenu, vedené mistrem Othmarem Auerem. Intenzivně spolupracuje s kaligrafem Masaharu Ogawou.
V roce 2006 získal ocenění „Strom roku 2006“ na deváté Celostátní výstavě bonsají a suiseki na Zbraslavi, pořádané ČBA, a ocenění „strom desetiletí 1997-2007“ na desáté Celostátní výstavě bonsají a suiseki pořádané ČBA v Jihlavě.

Václav Wiesner /1946/ Praha

Uměním bonsai se Václav Wiesner zabývá od roku 1980, kdy byl v Praze založen první Bonsai klub. Od počátku se stal jeho aktivním členem a zúčastňoval se výstav a přednášek, které zde pořádali manželé Hrdličkovi a Petr Herynk.
Po roce 1990 začíná samostatně organizovat výstavy inspirované japonskou kulturou. Nejvýznamější proběhly v Hotelu Beseda Bonsai, v Hotelu Palace, NG na Zbraslavi či Botanické zahradě v Troji.
V současné době provozuje s manželkou stálou japonskou galerii. Dvě zahrady v japonském stylu, „Zahrada nad řekou“ a „Zahrada tří bran“. V tomto projektu je realizováno několik stylů japonských zahrad a stálá výstava autorských bonsají, rostlin v nádobách, sbírka suiseki a oshibany. Expozice je přístupna celoročně.
Dvakrát do roka pořádá s Česko-japonskou společností dvě veřejné kulturní akce, „Vítání jara“ a „Loučení s létem“.
Václav Wiesner žije s manželkou Jaroslavou v obci Oleško a je vedoucím sekce bonsají a zahrad v Česko-japonské společnosti.